Annu jsem poznala před více než rokem. Bylo mi smutno, protože jsem přišla o svého mimořádného kocoura Áju. Nedokázala jsem pochopit, proč odešel, když netrpěl žádnou nemocí. Poprosila jsem Annu, aby se s ním spojila, abych tomu lépe porozuměla. Její komunikace mi velmi pomohla, protože mi umožnila vidět roli našich chlupatých přátel v našich životech z větší perspektivy. A potvrdila mi, co jsem se do té doby domnívala: zvířata přicházejí, aby nám pomohla a odcházejí, když cítí, že nastal jejich čas na odchod. Neznamená to nutně, že jsem udělala něco špatně (kvůli Áje jsem se cítila trochu provinile).
Smrt Áji ovlivnila Píďu (mého druhého kocoura), kterého jsem si k Ájovi pořídila jako parťáka. Píďa se vždycky cítil „na vedlejší koleji“, ale s Ájou měl velmi hezký vztah. Po smrti Áji nechtěl Píďa s nikým komunikovat, ani se mnou. Anna mu velmi trpělivě vysvětlila, že ho mám moc ráda, a nakonec se Píďa rozhodl dát mi „druhou šanci.“
Nejdůležitější ze všeho bylo poznání, že naše zvířata o nás ví úplně všechno. Nemá cenu před nimi něco předstírat, na něco si hrát. Vědí o nás víc než my sami. Člověk k sobě musí být velmi upřímný, aby dokázal komunikovat se zvířaty. A tuhle upřímnost je třeba denně procvičovat.
Z Anniných komunikací jsem se toho hodně naučila. Potěšilo mě, když slíbila, že se sem zase vrátí a uspořádá kurz telepatické komunikace, o který jsme ji poprosila. Byl to mimořádný zážitek. Ta atmosféra, upřímnost a energie. Byl to magický pobyt! Díky, Anno!